Analýza obsahu uranu v meteoritu naznačuje, že radioaktivní transuran curium mohl být přítomen při vzniku Sluneční soustavy. Přímo to analyzovat nelze, protože poločas rozpadu jeho nejstabilnějšího izotopu curium 247 činí 15,6 milionu let. Vyskytovalo-li se v té době, do dneška po něm nezbyla ani stopa. Debaty o jeho možné existenci ve Vesmíru tudíž probíhají již desítky let. Významný příspěvek k nim představuje práce Françoise L. H. Tissota a jeho kolegů z University of Chicago. Odhalili nesrovnalosti v poměru izotopů uranu ²³⁵U/²³⁸U ve vzorcích z uhlíkatého chondritu, což je křemičitanový meteorit s vyšším obsahem uhlíku. Z nejstabilnějšího izotopu curia ²⁴⁷Cm vzniká postupně uran 235. Jeho vyšší koncentrace naznačuje, že kdysi mohlo být přítomno curium. Nicméně existuje i jiné vysvětlení. Vzájemný poměr koncentrací izotopů uranu se mohl změnit během procesů při vzniku zkoumaného meteoritu. Prvek curium dokážeme připravit uměle v kilogramových množstvích, takže můžeme studovat i jeho fyzikální a chemické chování. Jde o kov stříbřitě bílé barvy, který se snadno oxiduje na kation Cm³⁺. Vzniká ozařováním plutonia 239 alfa částicemi (rovnice viz obr.), a to i při výbuších atomových bomb. V přirozeném jaderném reaktoru v africkém Oklo rovněž najdeme důkazy jeho dřívějšího vzniku.